Plni očekávání Pánova druhého příchodu zapojujeme se už nyní do nebeské liturgie andělů, kteří ustavičně oslavují Nejvyššího: Svatý, Svatý, Svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy. Pozemská liturgie nám poskytuje něco jako předchuť účasti na liturgii nebeské. Ta se slaví ve svatém městě Jeruzalémě, k němuž směřujeme jako poutníci; tam sedí Kristus po Boží pravici a vykonává službu ve svatyni, v pravém stánku. V pozemské liturgii zpíváme s celým množstvím nebeských zástupů chvalozpěv slávy Pánu a ctíme památku svatých v naději na podíl a společenství s nimi.
Protože Duch Kristův v nás volá Abba, Otče, víme, že při bohoslužbě vzdává sám Kristus „poctu Bohu“. Zpřítomňuje se vždy, když se církev modlí a zpívá, a tak plní svůj příslib, že kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich. V liturgii máme účast na Kristově vlastní službě a vyjadřujeme své vyvolení podle slov svatého Petra: Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Komunita, oslovena příkladem prvotní církve, v níž věřící setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách, přikládá liturgii, „vrcholu, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroji, z něhož vyvěrá veškerá její síla“ a všechno posvěcení, zcela zvláštní význam.
Bratři a sestry usilují, aby byli jedno tělo a jedna duše, a takto v liturgii vyjadřovali jednotu lidu Božího. Z ní čerpají oživující sílu pro skutky lásky. V liturgii jsou otevřeni jiným tradicím, aby byli znamením pro národy.
Svůj liturgický výraz hledáme v kontinuitě latinské tradice, avšak se zřetelem na naše setkání s Izraelem a s křesťanským Východem. Naše tradice se takto obohacuje autentickým čerpáním z jiných ritů, ale tak, aby nevznikala všehochuť.
Oficia pro nás jsou a musejí být událostí. Liturgie nám trvale připomíná eschatologický rozměr církve. Náš způsob slavení je v tomto smyslu těsně spjat s naším povoláním. Dbáme, aby naše liturgie byla vždy krásná, důstojná, aby zpívala o tom, že Boží království je již zde, a připomínala nám, že Kristus je reálně přítomen uprostřed těch, kdo se shromáždili v jeho jménu, neboť Bůh přebývá ve chválách svého lidu.
Liturgie jako průnik posvátna do času a do prostoru nám dává účast na Boží věčnosti a nekonečnosti, a tak předznamenává příchod nebeského království. Očekáváme jako spasitele našeho Pána Ježíše Krista, dokud se on, který je náš život, sám neukáže. Pak se i my s ním ukážeme ve slávě.
Z Knihy Života. (Tato sekce bude rozšířena o další informace)
