Komunita
Blahoslavenství
v Dolanech

Nejbližší akce

29.06.2017 - 02.07.2017
Život - jak na to?
[ podrobnosti ][ přihláška ]

16.07.2017 - 23.07.2017
Dolancamp 2017
[ podrobnosti ][ přihláška ]

30.07.2017 - 05.08.2017
DC Olomouc 2017
[ podrobnosti ][ přihláška ]

15.08.2017 - 20.08.2017
Žena pod Božím pohledem
[ podrobnosti ][ přihláška ]

Novinky e-mailem

Pokud si přejete být informování o významných akcích, zadejte nám zde svůj e-mail, pošleme Vám informace (letáček, pozvánku atp.) až to bude aktuální.

Jméno a příjmení:

E-mail:

Zasílejte mi informace o:



Svědectví

Pokud se chcete s námi podělit o tom co Pán vykonal ve vašich srdcích během Duchovních cvičení pořádaných naší Komunitou, sobotního odpoledne nebo během pobytu v našem domě, napište nám na adresu akce@blahoslavenstvi.cz. Vaše svědectví je pro nás povzbuzením. S vaším souhlasem svědectví zveřejníme na této stránce k povzbuzení ostatním. Děkujeme.

Milost velikonočního obrácení, aneb jak si mě po 10 letech přitáhl Pán zpět k sobě

Toto svědectví vydávám na přání mé kamarádky Moniky, skrze niž mi Pán letos o Velikonocích projevil veliké milosrdenství. Mým přáním je, aby čtenáře povzbudilo k veliké důvěře v Boží Prozřetelnost, a k jistotě, že On se na našem životě oslaví, odevzdáváme-li se mu bez výhrad.

Je mi 38 let. Byl jsem vychován jako katolík, ale k osobnímu, živému vztahu s Bohem mě přivedla až sv. Terezka z Lisieux poté, co se mi do rukou dostala brožurka "Duchovní cvičení se sv. Terezií z Lisieux", od P. Liagreho. Bylo mi tenkrát něco přes dvacet.

K dalšímu prohloubení mého vztahu k Bohu došlo následně po kontaktu se dvěma francouzskými komunitami: s Komunitou Blahoslavenství, která má dům v Dolanech u Olomouce, a s ekumenicky orientovanou Komunitou Chemin Neuf. Pravidelně jsem dojížděl do Dolan, a s oběma komunitami jsem postupně absolvoval několik větších duchovních akcí u nás i v zahraničí, při nichž jsem měl silné osobní zážitky Boží blízkosti.

K prohloubení mé víry nemálo přispělo i několik návštěv Međugorje a týdenní pobyt v tamním domě italské komunity Oasi della Pace, kde jsem prožil velmi osobní zkušenost s Pannou Marií.

Časem jsem se však začal Bohu vzdalovat a sklouzl k pohodlnému, čistě materiálnímu způsobu života. Prožil jsem si rovněž jakousi „rebelii“ vůči všemu, co v mých očích představovalo „tradiční katolicismus“. Začal jsem přehnaně dbát o svůj zevnějšek, kupovat si drahé značkové oblečení, chodil jsem do solárka, začal se věnovat boxu a chodit do posilovny, a přivydělával jsem si jako vyhazovač na diskotékách a v hernách a jako vymahač finančních pohledávek. Obklopoval jsem se společností, která měla k Bohu velmi daleko. Mezi nevěřícími jsem se cítil dobře, protože mi připadali „normální“. I partnerky pro vztah jsem si hledal zásadně mezi nevěřícími, přičemž jsem jich za tu dobu pár vystřídal… Změnil jsem se k nepoznání.

Časem jsem se dostal do stavu deprese, ztráty motivace žít, cítil jsem se hrozně sám a citově nenaplněný. Východisko z tohoto stavu jsem viděl v nalezení vhodné partnerky, „která by mě z toho dostala“. Když už jsem ale takovou našel, vztah nevydržel déle než rok. Nechápal jsem, že můj stav bez naděje, radosti a pokoje v srdci ve skutečnosti pramení z toho, že jsem bral život do svých rukou a vytěsnil z něj Boha a Jeho plán se mnou.

Jenže to, co do mě Bůh vložil, nemohlo umřít nadobro. Jeho hlas ve mně se občas při různých příležitostech ozval, a já se na něj tu a tam snažil i nějak reagovat. Někdy jsem si říkal, že by bylo dobré vrátit se, přijmout po mnoha letech svátost smíření a zkusit znovu žít s Bohem. Jenže jsem měl „na kontě“ několik velmi závažných pochybení s hmatatelnými následky, které jsem nedokázal napravit. Bál jsem se, že by rozhřešení bylo vázáno na konkrétní kroky k nápravě následků, které jsem svými činy způsobil, a toho jsem se necítil schopen.

Odhaduji, že letos před Velikonocemi to mohlo být něco kolem 10 let, co jsem naposled přijal svátosti. V této situaci jsem se seznámil s dívkou, která prožívala podobný odklon od Boha jako já, i když mnohem kratší dobu. Při jednom našem rozhovoru mi navrhla, že bychom mohli letošní Velikonoce oba strávit „duchovně“ – tedy někde, kde lidé prožívají tyto svátky naplno s Bohem. Nakonec jsme se odhodlali vydat se do Dolan ke Komunitě Blahoslavenství.

Byl to malý krůček, který učinil člověk vstříc Bohu. A ukázalo se, že Bůh na takovéto krůčky odpovídá překonáním všech vzdáleností a překážek, které člověka od Boha oddělují.

V Komunitě jsem se na Bílou sobotu po mnoha letech setkal s dávnou kamarádkou Monikou, a dnes vím, že toto setkání předem připravil Pán. Když jsem ji tam spatřil a zavolal na ni jménem, mé srdce se zaradovalo – ne obyčejnou lidskou radostí, ale radostí, kterou do něj v onen okamžik vložil sám Pán. Tutéž radost pocítila i Monika, když slyšela z mých úst své jméno. Poté následovalo naše asi tříhodinové sdílení s modlitbou, během kterého mi bylo dáno pochopit a pocítit, že ten čas milosti je právě tady a teď, a že jej nesmím promarnit. S jakousi radostnou naléhavostí jsem pocítil, že je třeba odhodit veškeré obavy a zábrany, a požádat některého z přítomných kněží o svátost smíření.

Tak se stalo, že jsem byl po deseti letech u zpovědi, a přes veškeré obavy jsem dostal rozhřešení. Vybavilo se mi podobenství o marnotratném synovi - jako bych slyšel hlas Boha Otce:

„Přineste ihned nejlepší oděv, a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy…, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.“ (Lk 15, 22-24)

Domů jsem se vrátil v Boží náruči a s jistotou, že On sám mě povede na cestě životem, krůček po krůčku, aniž bych se musel bát, že mi (navzdory mému pokročilému věku), něco uniklo, že mi v něčem „ujel vlak“, jak jsem si dříve často říkával. Poprvé v životě je mi úplně jedno, zda mě Bůh připravuje pro manželství nebo jinou cestu, protože mám radostnou jistotu, že ať už to bude cokoli, bude to to nejlepší pro naplnění mého života a pro to, aby se na něm Bůh oslavil.
duben 2013 

                                                                                                                       Daniel  
 

 
 

Sobotní duchovní odpoledne

Bůh je větší, než naše srdce...

Chci se hned zatepla podělit o úžas a vděčnost za to, jaký zažívám pozoruhodný a velmi konkrétní uzdravující účinek Božího slova ze sobotního odpoledne o Božím slovu ( 12.2.2011). Dostala jsem slovo: Kdyby vás i srdce z něčeho obviňovalo, Bůh je větší, než vaše srdce a ví všechno. Ani jsem si neuvědomovala, že jsem stále žila s vnitřními výčitkami za minulost - jakýsi spíše neurčitý balvan, který spoutával radost Božího dítěte, k jaké jsme povolaní. Toto slovo v mém srdci totálně VYVÝŠILO Boha nad jakékoli sebeobviňování, které má základ beztak v pýše a sebelásce - a velice mne osvobodilo.  Uvědomila jsem si to až ten balvan zmizel! Jsem lehčí a svobodnější a snad díky tomuto zážitku také nastane v mém životě nová epocha důvěrnějšího stýkání s Pánem SKRZE Jeho Slovo, které jsem doteď až tak  moc aktivně nevyužívala - když už, tak spíš On:)

Pán s vámi,

Jana

Duchovní cvičení pro ženy

Bůh mě oslovuje jménem...

Drazí přátelé, všichni v komunitě Blahoslavenství a další, kteří pomáhali při duchovních cvičeních.  Jsem velice, velice ráda, že jsem se mohla duchovních cvičení účastnit. Byl to pro mě neuvěřitelný zážitek - intenzivně prožít několik dnů v přítomnosti našeho Pána. Netušila jsem, že vzkříšeného Krista lze oslavovat s takovou láskou, klidem a radostí.

Velmi Vám děkuji za péči, pohodu, klid, ohledy, toleranci, jiné velké i malé pozornosti,  všudypřítomnou lásku. Duchovní cvičení - to je věc úžasná. Všem moc děkuji. Náš Pán nás má rád.
   Ráda bych se podělila o zážitek, který mě silně zasáhl. Při biblických tancích se v jedné písni zpívá: " Vím, Ty mě znáš, Ty mě voláš Pane jménem, tady jsem..... " V tu chvíli mně přišlo na mysl: "Bůh mě oslovuje jménem Ta, kterou slyším." Je to krásné jméno: "Ta kterou slyším".  Mám hodného manžela, dospělé, zdravé děti, které se o sebe chtějí a umějí postarat, jsem spokojená. Bůh mě miluje. Jmenuji se Zdenka, to jméno se mi nikdy nelíbilo. Bůh mi dal vytrvalost a věrnost. A teď mě  oslovuje krásným jménem.  
   Chtěla bych vzkázat těm, kteří váhají nebo hledají důvody, proč se duchovních cvičení účastnit. Chtěla bych jim vzkázat: neváhejte a neodkládejte to. Vřele každému doporučuji udělat si čas, zklidnit se a účastnit se v komunitě duchovních cvičení. Řeknu to takto:"Všechny starosti, povinnosti a práce na Vás počkají. Ba naopak některých břemen se můžete zbavit. V každém případě duchovním cvičením získáte. Do života se budete vracet s požehnáním a posilněni."

Zdenka

Mám potřebu  Boha  stále chválit a oslavovat...

Na Vašich DC jsem poprvé v plnosti poznala a prožila Boží lásku. Od chvíle, kdy jsem se Pánu "otevřela" vnímám přítomnost Ducha svatého - při četbě Písma, při modlitbě nebo když mluvím či přemýšlím o Jeho věcech. Těším se na tyto "setkání" a musím říci, že i věty, které jsem slyšela mockrát jsou nyní pro mě nové - je velký rozdíl naslouchat a naslouchat s otevřeným srdcem a v plné jistotě víry.
Když jsem odjížděla z Dolan zpět k manželovi a 4 dětem obávala jsem se, že brzy
vyprázdním tu "cisternu" plnou Boží lásky. Ale daří se doplňovat - na to téma byla
na DC celá přednáška  - modlitbou, četbou, zříkáním se, eucharistií a svátostí
smíření. Obzvlášť silná je nyní pro mě modlitba k archandělům, kdy cítím proud Boží lásky, která sestupuje na mou hlavu. A tak mám teď potřebu Boha stále chválit a oslavovat a chválit a oslavovat...
A Vám všem z komunity moc děkuji, za vše... Bylo to pro mě vyjímečné setkání.

Dagmar

DOLANCAMP 2010

Na té nejhlubší rovině…

Letošní Dolancamp byl podle mě opravdu povedený, program byl vyvážený, jak duchovně, tak i časem společných aktivit, ale i příležitostmi k odpočinku. Mně, jako účastníkovi, se líbil zvláště duchovní program – mše, ranní chvály nebo večerní modlitba. Byly to chvíle, kdy jsme se mohli setkat s živým Bohem na té nejhlubší rovině - ve svém srdci. Zvláště silným zážitkem pro mě byla křížová cesta. Neumím moc slovy popsat, co jsem cítil, ale bylo to bezesporu tím nejkrásnějším, co jsem na letošním Dolancampu zažil. Jsem taky vděčný své skupince za jejich otevřenost, i když je to často stálo velké úsilí, ale přineslo svoje ovoce… Nechci Dolancampy moc srovnávat, ale myslím si, že jsou rok od roku lepší… :-)

-Honza-

Slyšela jsem názory ostatních…

Na Dolancamp jezdím už od začátku. A musím říct, že je rok od roku lepší. Pokaždé poznáme nové lidi, odvezeme si nové zážitky ať už duchovní nebo lidské.

Každý den vypadal přibližně takto: ráno budíček, potom rozcvička, nebo kdo chtěl, mohl jít na mši. Pak snídaně, ranní chvály a přednáška. Všechny přednášky byly naprosto úžasné. Potom bylo sdílení ve skupinkách. To bylo pro mě velmi vzácné, protože jsem slyšela názory ostatních. Hodně vzácné pro mě bylo slyšet názor kněze.

Potom následoval oběd, který byl samozřejmě vždycky úžasný. Odpoledne bývaly různé aktivity, třeba dílny nebo nějaká hra. Pak večeře a modlitba, kterou jsme zakončili den a svěřili Pánu své zážitky. Zažili jsme spoustu silných zážitků a myslím, že všichni jsme se setkali s Pánem a cítili jeho přítomnost. Na konec bych ráda ještě jednou poděkovala všem, kteří tento tábor připravovali a pomáhali nám, třeba když nám velká voda vyplavila stany. Už se moc těším na další Dolancamp…

-Romča-

Ak sme sa tam s kamarátom Samom vybrali…

Komunitu Blahoslavenstiev som začal navštevovať už od malička s rodičmi. Navštevovali sme komunitu na Slovensku aj v Čechách. Keď som začal dospievať, akosi som tam s rodičmi prestal chodiť, no keď moja mama bola minulý rok na duchovných cvičeniach v Olomouci, tak odtiaľ priniesla letáčik na Pecku. Hovorila že tam bude veľa mladých v mojom veku a že by som tam mohol ísť. Moc sa mi do toho nechcelo, veď tam nikoho poriadne nebudem poznať a čo tam budem robiť? Nakoniec som sa dohodol s kamarátom, že tam pôjdeme spolu, tak som bol rád že nepôjdem sám. Keď som sa odtiaľ vrátil bol som veľmi nadšený, pretože tam bolo super. Dostal som tam letáčik na Dolancamp, tak som si povedal že tam musím ísť. Tak sme sa tam aj s kamarátom Samom vybrali. Bol to asi môj najlepší zážitok z týchto letných prázdnin. Týždeň v lete, strávený so super mladými ľuďmi, kopec zábavy a hlbšie stretnutie s Bohom. Určite by som to odporúčal každému mladému, aby to aspoň skúsil, pretože to neoľutuje. Aj keď som zo Slovenska, myslím že sa to určite oplatí cestovať až sem do Dolan, pretože to stojí za to! :)

-Tomáš-

Z těch krásných mladých lidí…

Je velmi těžké shrnout do pár vět tolik krásných zážitků… Letošní Dolancamp byl… jak to jen říct, aby to vystihovalo ten obsah? Byl to čas, kdy bylo obdarováno mnoho krásných mladých lidí… mnohým.

K něčemu se vám přiznám. Velmi ráda pozoruju lidi kolem sebe. Když jdu po ulici, jedu autobusem, sedím ve škole, nebo se jen tak procházím v parku. Koukám, jak perfektně nás Pán umí obdařit vnitřní krásou. No, letos na Dolancampu mi mohly vypadnout oči z důlku z těch krásných mladých tváří! Jen díky každému, kdo byl letos součástí našeho společenství, jsme mohli prožít to, co jsme prožili. Jen díky otevřenému srdci každého z nás. Jen díky Boží ochraně a požehnání, které nás povolává k životu v radosti, k životu ve vztazích, v naději a v důvěře.

Jak krásně si to Pán vymyslel, že si nás pozval právě v tento čas do Dolan, abychom mohli ostatním přinést něco, co nikdo jiný nemůže dát. Sebe. Svou přítomnost. Svůj život.

Každý mohl zakusit, jak mnoho nám Otec dává svou otevřenou náručí. S jakou radostí nás přijímá za své děti. Jak rád se raduje spolu s námi! Jak rád s námi pláče! Jak rád nám ukazuje novou naději…

-Terka D.-

On má své prostředky…

Milí přátelé, již třetím rokem jezdím do Dolan na tábor pro mládež, známý jako Dolancamp, a měla jsem to štěstí prožít nezapomenutelné dobrodružství s naším Pánem, ale začnu snad pěkně popořádku.

Jelikož se mi zde předchozí roky moc líbilo, chtěla jsem se o tuto možnost podělit s dalšími. Proto nás z Brna přijelo více, včetně mé mladší sestry, která zde byla poprvé. Skvělý duchovní i sportovní program, dobří lidé a přínosné přednášky, to vše bylo krásné a hluboké. Já bych však ráda zmínila něco pro mě překvapivého a nečekaného.

Jedno odpoledne jsme měli křížovou cestu v přírodě. Ve čtvrtém zastavení přišly na řadu rodinné vztahy. Těžko tu můžu popsat, co jsme v tu chvíli prožívali, každého se toto zastavení dotýkalo velice osobně, neboť všichni máme rodiče a často sourozence. Uprostřed veškerého přemýšlení a promítání našich rodinných vztahů nechyběly emoce ani slzy a nikdo se nezdráhal je vyjádřit. Kamarádi si plakali v náručí a sourozenci vyměňovali něžná obětí. Ano, sourozenci k sobě přicházeli a v této chvíli chtěli být spolu.

„A co já a má sestra?“ musela jsem si položit tuto otázku. Nyní jsem pocítila, jak málo jsme si vlastně blízko. Nedokázala jsem za ní jen tak přijít a obejmout ji, ačkoliv jsem k tomu měla obrovskou chuť. Tento pocit se ve mně uchytil a nechtěl pryč. Po cestě k poslednímu zastavení jsme si měli vyměňovat kelímky s pitím na znamení přátelství. Vyměnily jsme si kelímky a já ji asi poprvé opravdově objala. Toto byl jen první impuls. Celou krásu sourozeneckého přátelství jsem poznala až po večerních chválách, kdy jsme mohli zůstat v tichu kaple osvětlené pár svíčkami. Zbylo nás tu jen pár, kteří jsme ještě chtěli chvíli pobýt s Pánem v osobní modlitbě. Byla tu i má sestra.

Padly jsme si do náručí a řekli si to, co si jindy neříkáme. Totiž, že se máme rády a chceme se sdílet i v běžném životě. Za proměnou několikaletého vztahu stál náš milující Bůh Otec. Bez něj bychom jen dál žily vedle sebe ve společném pokoji.

-Iveta-

Byla to teda síla…

Na letošním Dolancampu jsem byla poprvé a nesmírně se mi tam líbilo. Skvěle jsem si tam odpočinula, našla jsem si nové kamarády… A že jich nebylo málo. Modlitebního času bylo taky dostatek a byla to teda síla (v dobrém slova smyslu)… Chválili jsme Hospodina zpěvem, modlitbou i prací a byla to jedním slovem KRÁSA!

Chtěla bych povzbudit mládež a všechny děcka nad patnáct let, kteří Boha hledají nebo ho už našli, aby se příští rok ke své účasti na Dolancampu rozhodně dlouho nerozhoupávali a jeli, protože Bůh tam byl, je a bude vždycky mezi námi!

-Johanka-

Slyší každou naši prosbu…

Letos jsem jela už potřetí na Dolancamp, jela jsem na něj s nadšením a taky s očekáváním. Těšila jsem se na své "staré" známé a taky jsem doufala, že z Dolan odjedu zase naplněná a obohacená, tak jako ty roky předtím :-) A přesně to se taky stalo. Nebyl to jen jeden okamžik, který by mě nějakým způsobem změnil, byla to vůbec atmosféra na Dolancampu, byli to lidé, kteří byli kolem mě, a byl to hlavně Bůh, který tam byl rozhodně s námi :-) A tak bych se s vámi podělila alespoň o jeden zážitek, který jsem na letošním Dolancampu zažila.

Jeden večer jsme se modlili k Duchu Svatému, modlili jsme se za sebe navzájem. Modlili se za nás nejprve vedoucí a potom taky my za ně. Přítomnost Ducha Svatého tu byla skoro hmatatelně cítit :-). Po těchto modlitbách jsme jako každý večer mohli zůstat v kapli a modlit se. Po chvíli modlitby jsem se zamyslela a řekla jsem si, že bych taky měla nechat prostor Pánu, aby ke mně mohl mluvit. Tak jsem tam tak klečela, neuteklo ani 5 minut a přišla za mnou kamarádka, objala mě a řekla mi: "Ježíš je tady, blízko Tebe a říká Ti, že čeká, až mu otevřeš své srdce, aby Tě mohl naplnit svým milosrdenstvím a svou láskou." Byla jsem z toho v "šoku", slzy mi tekly po tváři, ale zároveň jsem byla šťastná.

A vím, že Bůh slyší každou naši prostou modlitbu, bere ji vážně a na každou modlitbu nám odpovídá. Ne vždy takhle rychle jako se to stalo mně, ale nikdy nás nenechá ve štychu.

-Julie-

Když já z vás, mlaďoši, mám radost…

Zpráva o tom, že bych se na letošním Dolancampu měla podílet ne jako pomocnice v kuchyni, ale jako vedoucí u mladých mne zastihla pouhé dva dny před jeho zahájením, ještě na dovolené v Rumunsku. Ne že by se mi tanec kolem plotny nezamlouval, tuto službu pod vedením sestry Marie si vždy užívám. Nicméně tohle byla také lákavá výzva, proto jsem dlouho neváhala a přijala ji.

To, že toho nelituji a že vše, co jsem mohla s mladými lidmi během těch společných dnů prožít, sdílet předčilo veškerá má očekávání, vyplyne snad z mého následujícího minizhodnocení.

Přijela jsem i s mladší dcerou o půl dne později a nutno říci, že vtažena do dění jsem byla okamžitě po odložení batohu, a to velmi intenzivně - jednou ze soutěží, při jejichž zrodu stáli obvykle skvělí "sporťáci" Laďa a Veronika. Prostě jsme posadili vybraného člena Oikosu (naší rodiny) na kolo, on nesměl šlapat, zatímco my, kteří jsme se s ním řítili vesnicí a lesem na čas, jsme měli šlapat co nejintenzivněji. Alespoň jsem si v tomto testu ověřila, že kolena i po horském pochodování v Rumunsku stále ještě něco vydrží a hlavně jsem se velmi intenzivně a rychle seznámila se svou "rodinou". Podobných aktivit jsme absolvovali nepřeberně a já (sice už trošku opotřebovanější, ale neméně nadšená) jsem si to s těmi mladšími užívala plnými doušky. Velmi oceňuji to, že i na duchovní akci pro mládež je pamatováno také na rozhýbání těla - chrámu duše.

Při sdílení po dopoledních přednáškách "padaly mnohé obruče" z mladých srdcí a také pro nás "dospělejší" to bylo veliké obohacení. Díky za tu nesamozřejmou důvěrnost, která mezi námi postupně sílila, díky za otevřenost Bohu i těm druhým. Po celou dobu, při každých chválách a modlitbách, ve mně rostlo dojetí a radost ze všech těch mladých, krásných lidí toužících chodit po Božích stezkách, hledajících Boha i své pravé já, vnímajících se navzájem ve svých potřebách… zní to asi trošku sentimentálně. Ale když já z vás, "mlaďoši", mám opravdu velikou radost!

Moc hezká (i když jsem měla zprvu spíše trošku obavy) pro mne byla skutečnost, že jsme se kempu účastnily my všechny tři holky - tj. mé dvě dcery a já. Věřím, že jsme si všechny tři uvědomovaly stále více, jaké je to pro nás výjimečné obdarování, jaká šance také k uzdravování toho, co je třeba v našich vztazích poraněné, jaká možnost vnímat se vzájemně ve své jedinečnosti a vzájemnosti.

A co navíc - právě díky dcerám, všem mladým přátelům i dolanské rodině jsem zažila jeden z nejkrásnějších narozeninových dnů ve svém životě.

Tak díky za každého z vás, kteří jste vše promýšleli, modlili se a připravovali, díky taky za vás, kteří jste se tak nadšeně a aktivně všeho účastnili. Díky za vás! Příště jedu zase:-)

-Dana – maminka Terky a Johanky-

Poprvé se podívat do zákulisí…

Letos už počtvrté nám o prázdninách na farní zahradě vyrostlo několik stanů, ve kterých se zabydlelo asi 40 mladých, kteří toužili poznat nové přátele, zakusit Boží lásku a užít si společně strávený týden. Já jsem letos jela na Dolancamp i s trochou obavy, protože jsem se poprvé měla podívat do zákulisí. Jela jsem si užít v trochu jiném slova smyslu a to z pohledu vedoucího a přesto že se únava přihnala hned po prvním dni (dřív než jsem čekala) musím říct, že jsem si to opravdu užila! Bylo pro mě obrovským darem vést skupinku a dělit se s ní i s ostatními o své zážitky s Bohem. Uvědomila jsem si, že i já můžu být světlem a povzbuzením pro druhé lidi. A tím můžeme být MY VŠICHNI!!!

-Zuza-

Co oko nevidělo…

Stejně jako minulý rok, tak i letos pro mě byla přítomnost na Dolancampu velkým obdarováním. Můj úkol zde byl prostý, věnovat se mladým lidem hledajícím Ježíše, stejně jako já. Největším požehnáním a přínosem pro mě bylo zejména sdílení v naší skupince. Bylo velmi povzbuzující slyšet svědectví o tom, jak Ježíš koná v životech každého z nás. A že se někdy děli věci! A nejkrásnější na tom je, že tady to nekončí. Pán nám chce dát ještě mnohem víc. „Co oko nevidělo, ucho neslyšelo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ Kéž s tímto očekáváním žijeme každý den našeho života.

-Bára-